1.třída - Pohádka Micka a jaro
Micka a jaro
Byla zima, za oknem tiše ležely bílé peřinky. Kočka Micka nehnutě ležela za oknem, ani očkem nehnula. „O čem asi sní?“ „ Já už vím“, říkalo si sluníčko. Kap, kap, kap… Něco ťuká na okap. Jako slzy se kutálí kapky ze smutných rampouchů dolů. I sněhulákovi je smutno, taje mu kabátek a pomalu se krčí k zemi. „Hola, hola, … vstávej!“. Šimrá sluníčko Micku na čumáčku. Kočka líně zvedne oči, mhouří je proti sluníčku. Ale ouška nespí, co jí to za ně tahá? „Co je to za pisklavou melodii?“ Protáhla se, udělala kočičí hřbet, vytáhla drápky, postavila se na dlouhých nohách do výšky až vidí do zahrádky za plotem. A on tam drzoun na holé větvi sedí kos! „No počkej, já ti dám, takhle mě budit!“ Celá rozježená vyběhla ven ze dveří, hop a skok a ouha. „Brr, to to studí!“ Skočila rovnou do kaluže. Oklepala pacičku a olízla se a kouká. Všechen sníh mizí a bílé peřinky tají. Sluníčko se culí a hladí svými paprsky malé bílé hlavičky. To jsou sněženky. Vystrkují hlavičky na dlouhých štíhlých stoncích z trsu a roztomile se k sobě tulí. „Dobré ráno, sluníčko.“ A v tom zase ta pronikavá melodie. Kos zpívá na celou zahrádku a probouzí ji do jara. „ Hmm, jak jsi hloupý , všude je mokro a zebe to do tlapek a ty tu skáčeš bos!“ Otočila se na zápraží a hop, už zase mžourá očima za oknem proti sluníčku. Za chviličku spí, kdopak ví o čem asi sní?